23. 3. 2022

Trolejbusy chtěl řídit už jako kluk, dnes je s nimi díky Škodovce každý den

Sám s úsměvem tvrdí, že láska ke světu městské dopravy mu byla dána geneticky. Zkušební technik trolejbusů Jan Mašek měl svůj profesní osud tak trochu napsán předem.

„Jedním slovem – Ikarusy (maďarské kloubové autobusy řady 280, pozn. red.) – ty jsem obdivoval už od dětství a do světa MHD mě doslova „přivezly“ (úsměv). „Měl jsem prarodiče v Praze a často jsme společně vyráželi na projížďky městem a bez jízdy Ikarusem se to nikdy neobešlo. Později, když jsem začal objevovat zaniklý svět pražských trolejbusů, tak jsme s dědou prochodili trasy všech původních pražských tratí a doslova prošmejdili Archiv Dopravního podniku. V té době jsem chtěl být řidičem trolejbusů, měl jsem celkem jasno,“ směje se mladý škodovácký inženýr, který pracuje v doudlevecké Škodovce na zkušebně trolejbusů a v poslední době též vyráží po celé Evropě do míst, kde plzeňské trolejbusy slouží a kde je k nim navíc zajiš­ťován servis. Má tak za sebou mnohamě­síční výjezdy do zahraničí.

Cestovat za trolejbusy po světě – snil o tom ten malý kluk už tehdy před lety?

No rozhodně snil, ale určitě netušil, že to nakonec takhle – i díky Škodovce – půjde. Doprava a technika mě ale provází už od dětství. V tomhle směru mě hodně ovlivnil i můj tatínek, který léta jezdil s historickou parní lokomotivou „Šlechtičnou“, vyro­benou ve Škodových závodech, a já jsem s ním už od mala chodil na „brigády“ do lokomotivního depa.

Takže se dá říct, že jste svět dopravy poznával nejen z pohledu cestujícího, ale mohl jste nakouknout i za oponu?

Ano, je to tak, dostal jsem se díky tomu do zákulisí péče o historické parní vlaky a poznal, co takový koníček obnáší. Za desítky hodin práce byla odměnou třeba jen hodina jízdy, ale ta pak stála za to. Navíc jsem při jízdách sloužil na vlaku jako průvodčí a to jsem dělal moc rád. Všechno tohle dohromady mě určitě hodně oslovilo a zažehlo silný plamínek zájmu o techniku.

Jsem dnes a denně u trolejbusů a můžu se jim tak neustále věnovat. S kolegy na zkušebně děláme na úseku oživování nově vyrobených vozů, a to mě opravdu moc baví. Je to pěkný pocit, když otočíte klíčkem, trolejbus poprvé ožije, poprvé se vlastní silou rozjede.

Studium techniky byla jasná volba?

Celkem ano, ale měl jsem i spoustu dalších zájmů, a protože „střední školu trolej­busovou“ ještě nikdo nezaložil, tak jsem chodil na gymnázium. Odtud vedla cesta na Elektrotechnickou fakultu ZČU v Plzni, obor Elektrická trakce, a odtud pak díky shodám šťastných náhod až do Škodovky.

A kdy začala vaše spolupráce se Škodovkou?

Ještě během studia, se Škodovkou jsem spojil už svou diplomovou práci, během posledního ročníku pak prošel Trainee programem a po státnicích v roce 2018 nastoupil na zkušebnu trolejbusů. Stal jsem se tak dalším škodovákem v naší rodině, poněvadž můj děda dělal od vyučení až do důchodu v Kovárnách a babička nejprve v Nářadí a pak v Obráběcích strojích. Ve fabrice dělal i můj praděda, takže máme tu Škodovku trošku v krvi (smích).

Děláte práci, která vás profesně naplňuje?

Naprosto, jsem dnes a denně u trolejbusů a můžu se jim tak neustále věnovat. Spolu s kolegy na zkušebně děláme na úseku oživování nově vyrobených vozů, a to mě opravdu moc baví. Je to pěkný pocit, když otočíte klíčkem, trolejbus poprvé ožije, poprvé se vlastní silou rozjede a tak. A jelikož se nám typy vozů stále střídají, tak ta práce vůbec není jednotvárná a pro mě je navíc benefit, že ty trolejbusy znám do detailu předem, ještě, než vůbec vyrazí do ulic. Díky kolegům ze servisu jsem zase dostal možnost vyjet na dlouhodobější služební cesty, navštívit i místa, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl nebo kam bych se normálně asi jen tak nepodíval. Vyzkoušel jsem si údržbu i další práce na našich vozech v běžném provozu a – to musím dodat, že za výborné podpory kolegů z technického úseku.

Vám se koníček stal povoláním…

Je to přesně tak, teď už mi vážně chybí jen řidičák na trolejbusy (smích). Ale máte pravdu, je to opravdu velké štěstí, když se zájem a profese takhle perfektně propojí. Nakonec i díky Škodovce jsem se opět setkal s mými oblíbenými maďarskými vozy Ikarus, jejichž trolejbusové verze 280T dosud spolehlivě slouží v Budapešti a v Sofii. Jízda s nimi je vždy perfektní zážitek i díky specifickému hluku hnací nápravy RÁBA a „zpívání“ tyristorové elektrovýzbroje GANZ.

Věnujete se dopravě profesně i ve volném čase – někteří možná znají i web www.trolejbusy1936.cz, jehož jste zakladatelem a tvůrcem. Co na stránkách návštěvníci najdou?

Je to web věnovaný historii i současnos­ti hlavně československých trolejbusů částečně s přesahem i do zahraničí. Vznikl před mnoha lety ještě na základce. Za tu dobu prošel velkým vývojem a podle časových možností se mu věnuji dodnes. Práce je to nekončící, ale moc mě baví. Z obsahu je zatím asi nejvíce zpracovaná část s informacemi o českých a sloven­ských městech, kde trolejbusy jezdí. V blízké budoucnosti bych rád začal budovat sekci Atlas trolejbusů, která návštěvníkům představí především všechny typy škodováckých trolejbusů od roku 1936 po současnost.

Vaši stopu nese i nová kniha nazvaná 85. výročí výroby trolejbusů v Plzni, která pojednává o produkci těchto vozidel nejen z technického pohledu, ale i z hlediska atmosféry doby a historických událostí. Těší vás její úspěch? 

Rozhodně těší, jsem moc rád, že taková opravdu výpravná kniha o trolejbusech s okřídleným šípem, navíc v tak vysoké kvalitě vznikla. Je to především zásluha mého kolegy ze zkušebny Jiřího Šplíchala – on to celé „oddřel“, moje stopa je jen drobná, a to v kapitole o kooperačních trolejbusech ŠKODA-SANOS – prvních kloubových vozech ostrovské Škodovky vyráběných ve spolupráci s tehdejší Jugoslávií. Zájem čtenářů je opravdu velký, náklad je prakticky rozebraný, je perfektní, kolik lidí téma oslo­vilo, což bylo znát i na loňských vydařených trolejbusových oslavách, kde byla knížka představena spolu se svou „sestrou“ věnovanou plzeňskému provozu.

Vaše spojení s veřejnou dopravou je opravdu široké – vedle profese a hobby jste se tématu věnoval už na vysoké škole v diplomové práci. Obecně: jak vnímáte perspektivu trolejbusů?

Trolejbusy ve své historii zažily období rozvoje, rušení i opětovné renesance, ale nakonec si vždy dokázaly své pozice obhájit. Věřím, že k úspěšné budoucnosti mohou hodně přispět parciální trolejbusy s trakč­ními bateriemi, které zvládnou jezdit i tam, kam troleje nevedou. V mnoha městech tento fakt znamenal nový impuls k rozvoji, inicioval vznik nového provozu v Praze nebo třeba v Saint-Étienne začal vracet trolejbusy zpět na výsluní. Jsem moc rád, že se Škodov­ka mnoha těchto projektů účastní jako dodavatel vozidel a já tak můžu být jak u výroby nových trolejbusů, tak třeba i později

Další články