Výborné vysvědčení by tenhle muž však získal bezpochyby i v jiných „odvětvích“, kterým se – tentokrát už ve volném čase – věnuje. Tehdy mění svět strojírenství za truhlářskou dílnu nebo zahradu s ovocným sadem. „Času je málo, ale na koníčky se vždy nějaký nakonec najde,“ usmívá se vedoucí výrobního střediska Škody Pars Lubomír Láhola. Ten se se svým týmem spolupracovníků v domovské elektrohale aktuálně věnuje opravám elektrických točivých strojů, zejména trakčních motorů lokomotiv pro tuzemskou železnici a metro.

Ještě před pár lety bych vás ve Škodovce nenašel, že?

Je to tak, dlouhá léta jsem působil jako manažer kvality české firmy z automobilové branže, která dodávala součástky pro značky jako například VW, Audi, Škoda, Porsche nebo Landrover. Takže také strojírenství, ale přece jen jiný obor, než je velmi specifický železniční obor tady v Šumperku. Přestup byl pro mě velkým profesním osvěžením – z oblasti kontroly kvality jsme se dostal k samotné výrobě.

Co pro vás bylo nové?

Víte, já jsem mohl těžit z toho, že jsem v předchozí práci vedle své pozice vedoucího kvality působil nějaký čas i na pozici výrobního ředitele. Takže jsem znal nejen tu stranu, kdy jako kontrola říkáte, co musí výroba udělat lépe, ale i tu opačnou. Tahle zkušenost se mi v Parsu hodila (úsměv).

V Šumperku působíte sedmým rokem, jak se firma za tu dobu změnila?

Udělala obrovský skok dopředu, určitě i díky silnému zázemí, které díky Škodovce a PPF má. Množství zakázek, šíře výrobního záběru… Pokud jde o investice, tak bych se nebál říct, že byly a stále jsou masivní. Stačí se podívat k nám na elektrohalu, která se mění k nepoznání. Děláme prakticky v novém prostředí, používáme nové technologie. A já se se svým týmem snažím o to, aby tahle radikální proměna byla co nejvíc vidět i na naší práci – na kvalitě, produktivitě. Je to pro nás motivující: pokud máte stále lepší nástroje a podmínky, musí to být také vidět i na výsledcích.

Na jakých projektech jste v Šumperku začínal?

Prvním úkolem byla práce na opravách elektrických lokomotiv. Hodně mi dal hned následující projekt vyvazovacích oprav elektrických jednopodlažních jednotek, kde se nám podařilo vypracovat denní harmono­gram prací, který kolegové dosud používají.

Co pro vás bylo při přechodu z auto­mobilové branže zásadní změnou?

Automotive je o velkých standardizovaných sériových dodávkách. Oblast modernizace a oprav je samozřejmě jiná, ale věřím tomu, že systematický přístup, nastavení jasných pravidel a jejich dodržování vede všude k dobrým výsledkům. V Parsu jsem navíc potkal šikovné a vysoce kvalifikované lidi, pro které je „kolejařina“ víc než jen prací od–do.

Takové lidi hledáte při sestavování svého týmu?

Vedle profesních schopností mě určitě zají­má, jakou má kdo chuť pracovat. Rád dávám příležitost mladým lidem, i proto mě těší, že k nám do firmy chodí na praxi studenti z místního učiliště. To v dnešní době už v mnoha firmách úplně chybí. Přitom praxe během školy je podle mě velmi důležitá a přínosná. Jak pro podnik, tak i samozřejmě pro studenty samotné.

Pojďme ještě ke změnám, které šumperská firma v poslední době zažívá – jak moc proměnily investice třeba konkrétně pracoviště vašeho týmu?

Od základu (úsměv). A to myslím doslova, modernizace elektrohaly totiž začala polože­ním nových podlah a to vše probíhalo po etapách za plného provozu. Ale vážně, ta proměna je docela zásadní – máme k dispo­zici úplně nové technologie a na dodávku dalších moderních technologií ještě čekáme.

Například?

Ano, tak abych mluvil konkrétně, tak třeba čištění částí motorů dnes děláme ve speciál­ním boxu za pomoci tryskání suchým ledem, takže ta účinnost je opravdu dobrá, šetříme čas, práci lidí, to všechno při dobré kvalitě. A další novinky ještě přibydou, jako například robotizované pracoviště na svařování a obrábění rotorů, takže bude co zlepšovat. To jsou věci, které mě ženou dopředu.

Všechny tyhle změny se navíc realizovaly v docela krátkém čase, že?

Je to tak, a samozřejmě to nebylo vždycky jednoduché. Přestože na denním pořádku byly práce na rekonstrukci podlah a moderni­zaci zázemí, nejrůznější stěhování výroby ze starých podlah a vracení zpět na nově vybeto­nované podlahy a přitom nic nesmělo ohrozit běžící zakázky. Zvládli jsme to a já bych rád poděkoval všem, kdo k tomu přispěli.

Nejen prací živ je člověk, pojďme trochu odbočit… já o vás vím, že jeden z vašich koníčků má k výrobě – i když ne té strojírenské – blízko?

Od mládí mě baví práce se dřevem, po vojně jsem si dokonce truhlařinou i přivydělával, ale nakonec mi zůstala jen jako koníček. Mám plně vybavenou stolařskou dílnu. Snad můžu říct, že jsem člověk manuálně zručný, takže pár věcí z mé dílny zejména mé rodině dobře slouží. Vyráběl jsem například různý nábytek, dveře, okna, schodiště, samozřej­mě i drobnější věci. Největší akcí, do které jsem se pustil, byla stavba celodřevěné chaty s pergolou.

Takže byste se jako truhlář uživil?

Zkoušet to už ale radši nebudu (smích).

Od dřeva není daleko k vašemu dalšímu hobby, totiž přírodě…

Věnuji se zahradě a pěstování ovocných stromů, aby nám zbyly alespoň na zahradách, když už mizí z krajiny, do které staletí patřily. Dnes jedete po venkovských silnicích, nebo jdete polními cestami a po švestkách, třešních nebo jabloních se většinou díváte marně. Když už narazíte na ovocné stromy, jsou mnoho desítek let staré, nově vysázené téměř nikde nejsou. Naši dědečkové by se asi divili.

Šumpersko není úplně ovocnářský kraj, co bych u vás na zahradě našel za druhy?

Třeba právě ty nejtradičnější, o kterých byla před chvilkou řeč. Na druhou stranu, když víte, jakou odrůdu zvolit, dají se u nás s úspěchem pěstovat třeba i broskvoně, meruňky. Ale samozřejmě, poslední slovo má vždy počasí a příroda sama.